Pavel Pavlovský

V listopadu příštího roku to bude neuvěřitelných 50 let, kdy Pavel Pavlovský nastoupil jako herec do plzeňského činoherního souboru. První role nastudoval ještě jako student pražské Akademie múzických umění. Mezi významnými postavami první sezóny byl euforický pozitivista Josef ve hře M. Reje z Naglowitz Život Josefa. Nový člen ansámblu zaujal, okouzlil, přesvědčil, a tak už během prvních let vytvořil velké postavy českého i světového repertoáru: Ferdinanda v Úkladech a lásce,  Myškina v Idiotovi, Zajíčka v Lucerně, D’Artagnana ve Třech mušketýrech, Raskolnikova ve Zločinu a trestu a titulní role  Hamleta a Loupežníka. V roce 1970 přijal nabídku Otomara Krejči k angažmá v Divadle Za branou, kde působil až do jeho zrušení v roce 1972. Druhý odskok Pavla Pavlovského do pražského Realistického divadla trval osm let (1981–1989). Na základě hostování v Ionescově hře Král umírá mu nabídlo trvalý pracovní poměr i Divadlo na Vinohradech. Tuto možnost už ale nevyužil. Přesto, že je rodilý Pražák, zůstal Plzni věrný. Důvodem je jistě i dlouholeté manželství s Monikou Švábovou. Jako herečtí partneři vytvořili řadu klíčových vztahů, ze kterých je cítit porozumění a vzájemná inspirace (Nebezpečné vztahy, Měsíc nad Buffalem, Cesta dlouhým dnem do noci, Lev v zimě).

Pavel Pavlovský je herec s bohatou tvůrčí fantazií, velkou citovou hloubkou a smyslem pro stavbu postavy. Technická preciznost se skrývá za pravdivostí výrazu. Dokáže vyjádřit i to těžko definovatelné, co nazýváme tajemstvím postavy. Na scéně plzeňského divadla vytvořil 145 rolí. Postavy životních rozervanců a entusiastů vystřídaly v posledních letech manipulátoři s lidským osudem (Richard III. ve stejnojmenné Shakespearově hře, Jago v Othellovi,  Valmont v Nebepečných vztazích), tragicky rozpolcení velikáni (Jindřich v Becketovi, Král Lear ve stejnojmenné Shakespearově tragedii, Sir v Garderobiérovi), oběti manipulátorů (Ill v Návštěvě staré dámy, Voigt v Hejtmanovi z Kopníku, Rieger v Odcházení), nerozhodní intelektuálové zejména v čechovovském repertoáru (Trigorin v Rackovi, Gajev ve Višňovém sadu). Svoje komediální postavy ztvárňuje s neodolatelným šarmem a temperamentem (Jindřich II. Ve Lvu v zimě, Sheridan Whiteside v Přišel na večeři, George Benson v Měsíci nad Buffalem). Smysl pro prolínání tragiky a komiky prokázal jako Cyrano v Cyranovi z Bergeracu. Pavel Pavlovský říká: „Herec musí mít rád všechny své postavy. I padouchy, protože jimi na určitou dobu je, a musí jím rozumět (Harpagon v Lakomci). Za roli Kerženceva ve hře P. Kohouta Ubohý vrah získal prestižní Cenu Thálie (1993), za krále Jindřicha II. V Anouilhově hře Tomáš Becket obdržel cenu Českého literárního fondu. Město, kde zapustil kořeny ho v roce 2011 ocenilo Historickou pečetí města Plzně – nedávno vstoupil do Dvorany slávy v režii Plzeňského kraje. Tato pocta je určena pro osobnosti, jejichž život a práce jsou s regionem nerozlučně spjaty, současně však jeho hranice značně překračují.

V uplynulých sezónách jste jej mohli vidět jako vynálezce Prokopa ve Sboristech, Jana Škodu ve divadelní fresce Škoda!, výrazného lyrického gesta se nezalekl v tragédii o Drahomíře v roli pohanského kněze Česty. Jeho působivá postava Joachima von Essenbecka nezadrží ponurý běh dějin ani tragický osud své rodiny v Soumraků bohů. V humorné poloze se jeho jedinečný dr. Gruntorád z Postřižin neubrání nástupu nových vynálezů, zkracování ani půvabům paní správcové. Vrcholem loňské sezóny byla pro Pavla Pavlovského postava Komořího (Neapolská choroba), který si z Hradu přijede na kliniku léčit průjem, jenž z moci své funkce diagnostikuje jako interesantní pohlavní chorobu.

Pavel Pavlovský miluje Mo, Pa, Ši a Ess 

Pavel Pavlovský je znám svou odvahou a neústupností. Den po brutálním potlačení studentské demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 přečetl před premiérou Shafferovy Černé komedie prohlášení, které odsoudilo policejní zásah. Byl to počátek Sametové revoluce v Plzni. Od prvních dnů pracoval jako předseda stávkového výboru. Z vůle souboru byl v roce 1992 zvolen šéfem činohry Divadla J. K. Tyla. Prioritami pro něho v tomto postavení byly: úcta k obecenstvu, vyváženost vážného a komediálního repertoáru, hledání vnitřní aktuálnosti jednotlivých titulů a umělecká vytíženost souboru. Po dvaceti letech požádal o uvolnění z funkce, aby se mohl plně věnovat své herecké profesi. Nezastírá zklamání z morálního úpadku naší společnosti, ale odmítá pasivitu. „My si pořád myslíme, že divadlo by mělo přispět k jakémusi zušlechtění duše, jinak by celá ta velká oblast umění ztratila smysl. Právě ona by měla sloužit jako protiváha k tvrdé honbě za profitem.“ Autor těchto slov oslaví v listopadu své sedmdesátiny.                                                                                                                              Marie Caltová